čp. 272 - budova bývalé Spořitelny
Zděný dvoupatrový podsklepený dům vznikl přestavbou staršího měšťanského domu v letech 1895-1897. Nejstarším známým držitelem původního domu před moderní přestavbou byla rodina Thamova (1548), dále pak rodina Fleckova (1611). V roce 1634 dům shořel a spáleniště odkoupil hrabě Kinský. V r. 1644 na místě vyrostl nový dům který hrabě Kinský přenechal správci panství Raphaellovi di Montanellimu, hejtmanu císařského vojska. V roce 1895 dům zakoupila městská spořitelna a do nově přestavěné budovy se téhož roku přestěhovala. V roce 1897 se do budovy přestěhovaly také úřady radnice, které zde setrvaly až do roku 1945 a okresní zastupitelství (do svého zrušení roku 1907).
Podrobější informace viz stránka o městské památkové zóně.
Zdejší evangelická obec již v roce 1902 založila spolek pro stavbu evangelického kostela, který během několika let získal pozemky a roku 1912 nechal zpracovat projekt kostela. Výstavbu zmařila 1. světová válka a k její realizaci došlo až po vzniku ČSR. Základní kámen novostavby byl položen 28. října 1929. Již 10. srpna 1930 byl nový kostel slavnostně vysvěcen. Až po dostavbě byly v roce 1931 instalovány topení a darovaná křišťálová křtitelnice. V roce 1940 byly v kostele umístěny varhany.
Podrobější informace viz stránka o městské památkové zóně
Expozice o historii města
Stálá expozice o historii města Česká Kamenice byla instalována v kryté nadzemní chodbě, která spojuje věž kostela sv. Jakuba Staršího s českokamenickým zámkem. Kdysi ji vrchnost používala jako přístupovou cestu do kostelní oratoře a na kůr.
Expozice byla slavnostně otevřena v roce 2002 na svátek sv. Jakuba u příležitosti oslav 340 letého výročí povýšení zdejšího kostela na děkanský. Stalo se tak roku 1662 za J.Exc. Maxmiliána Rudolfa svobodného pána Schleinitz, 1. litoměřického biskupa.
Historické město roku 2005
Titul Historické město roku 2005 získala Česká Kamenice po dlouholetých aktivitách při přípravách a realizacích programu regenerace městských památkových rezervací a zón.
Ministerstvo pro místní rozvoj a Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska jsou instituce, které tento program zaštiťují a pomáhají zůčastněným subjektům při jeho realizaci.
Na obrázcích zde umístěných vidíte diplomy - jeden nominační, druhý s uděleným titulem. Dále jsou to dvě skleněné plastiky, z nichž jedna je udělena městu trvale coby symbol vítězství v roce 2005, druhá je tzv. "putovní" a propůjčuje se vítěznému městu vždy na 1 rok.
Nejcennější kulturní památka ve městě vůbec.
Kostel patří k základním součástem památkového fondu města a stále je hlavní dominantou městské zástavby. Je výmluvným svědkem dějin města i jeho kulturních snah, a to zejména v období dvou největších goticko-renesančních přestaveb z 2. poloviny XVI. a počátku XVII.století.
Podrobější informace viz stránka o městské památkové zóně.
Městský dům čp. 73
Nejstarším doloženým vlastníkem tohoto starého měšťanského domu, který patřil k právovárečným, byl roku 1570 Hans Hehr. Po vypálení domu Sasy byl po roce 1654 znovu vystavěn s použitím stašího kamenného zdiva. K domu patřilo tehdy jako příslušenství várečné nářadí, stůl, lavice, později židle a 1,3 ha pole, menší vinice a kráva, později i další pozemky. Jedná se o cennou architektonickou památku, která svým původem sahá do nejstarší minulosti města. Pozoruhodné je dochované podloubí a gotický stupňovitý štít.
Vrcholně barokní centrální stavba z let 1736 - 1739 s ambity.
Druhá nejvýznamější kulturní památka ve městě.
Po letech chátrání vnějšku objektu byla tato státní kulturní památka, kterou tvoří areál poutní kaple i s přilehlou plochou bývalého hřbitova rozsáhle rekonstruován v letech 1995 - 1998 za vydatné finanční podpory města Česká Kamenice, Římskokatolické církve a Ministerstva kultury ČR.
Podrobější informace viz stránka o městské památkové zóně
čp. 219 - Radnice
Z pramenů vyplývá, že nejstarší budova radnice vznikla adaptací starého měšťanského právovárečného domu, který pro ten účel v roce 1493 vykoupila městská rada. Podle dochovaného opisu účtu z 27. května 1493 město vydalo za stavbu radnice celkem 44 kop grošů a 4 groše.
Nejedná se však o dnešní budovu na náměstí Míru - tu město získalo až v poslední čtvrtině 16. století. V letech 1581 až 1582 ji pro potřeby městské správy přestavěl a rozšířil Nicolaus Jäneck ze Žitavy. Poslední rozsáhlá přestavba byla na objektu provedena v letech 1846 až 1847 v klasicistním stylu. Přestavba se dotkla portálu, zčásti i budovy. Byly též odstraněny sluneční hodiny mezi 1. a 2. poschodím, pořízené v 18. století. Tehdy byl také přidán nápis na horní římse portálu: PALADIUM CIVITATIS - Záštita města, který nahradil původní biblické citáty. Průčelí nad portálem zdobí kamenný vartenberský znak s letopočtem 1591 a německým nápisem, který upomíná na Jindřicha z Vartenberka, dědičného číšníka království českého.
Podrobější informace viz stránka o městské památkové zóně.
Městský dům čp. 122
Nejstarším dosud známým majitelem domu byl v roce 1785 Johann Georg Kreibich. K domu v té době náležela ještě zahrada a pole. První zpráva o objektu se objevuje již roku 1775, kdy byl dům součástí kupní transakce. Bohužel není znám žádný jiný údaj vztahující se k této události.
Podrobější informace viz stránka o městské památkové zóně.
Salhausenský zámek, čp.35
Stavbu tohoto ušlechtilého díla zahájili bratři ze Slahausenu počátkem 20. let 16. století. V prostoru zámečku byl však zřízen městský špitál zasvěcený Nejsvětější Trojici. Svědčí o tom nadační listina Hanse ze Salhausenu z roku 1521. Městský špitál zde byl zřízen jistě v roce 1541. Špitálníků bylo celkem 20 a zajištěnu měli stravu, šaty, ubytování a otop. Roční dávka na osobu činila 1 zlatý a 39 krejcarů. Od samého počátku náležela správa špitálu městské radě.
Pozoruhodná stavba s nárožní věží vykazuje rysy tzv. "saské renesance" s typicky gotickými stupňovitými štíty a masivním kamenným armováním nároží.
Rozsáhlejší opravy se zchátralý objekt dočkal až v roce 1769. V roce 1871 následovala adaptace interiéru pro městskou nemocnici. Od roku 1911 až 1957 sídlilo v objektu městské muzeum.
Poslat známému
Tisk
Hlavní RSS kanál
